Ak. soch. Martin Lubič

Architekt, ProOlomouc
Olomouc, okr. Olomouc
Ak. soch. Martin Lubič

Mě baví „dělat druhým radost“. To mám po tátovi, pod jehož vlivem jsem studoval výtvarné umění. Vnímal jsem tehdy častý rozpor mezi uměleckým dílem a prostředím, ve kterém se nacházím. To nezřídka ničilo autorovu snahu svoji prací „udělat někomu radost“.
Když jsem v roce 1989 absolvoval jako sochař AVU, tak se mi po listopadu otevřely nové možnosti toto prostředí ovlivňovat. Vrhl jsem se do oblasti, která mne vždy velice bavila a zajímala, stal jsem se tedy architektem. Doufám, že se mi daří „dělat mým klientům radost“.
Jako občan žijící v Olomouci se považuji za „klienta“ naší samosprávy. Vytváření a udržování prostředí v Olomouci mi bohužel často „radost“ nedělá. Před 12 lety jsem i z tohoto důvodu začal aktivovat naši profesní skupinu a založil jsem s kolegy Klub architektů Olomoucka.

Za 10 let nás část architektů a spřízněných přátel pochopila, že z pozice aktivistů tento stav pozitivně ovlivnit nedokážeme. Založili jsme proto, před komunálními volbami v roce 2014, vlastní politické hnutí ProOlomouc a dostali se do Městského zastupitelstva.

Učíme se „za pochodu“ pracovat ve strukturách města, které se nám jako opozici částečně otevřely. Obdivuji kolegy, kteří se s velkým nasazením snaží pozitivně ovlivňovat dění v našem městě. V rámci mých omezených časových možnostech se snažím v tomto napomáhat.

Přišla nová výzva, zda se zapojit do dění na úrovni kraje. Zkušenosti ukazují na provázanost problémů, které nás v Olomouci trápí, s kompetencemi krajské samosprávy. Proto jsme se rozhodli tuto výzvu přijmout a považuji za správné ji svoji kandidaturou alespoň „ze zadních pozic“ podpořit.

Narodil jsem se v Zábřehu, odtud miluji zvlněnou krajinu, a od roku 1990 šťastně žiji se ženou a dcerami v placaté Olomouci, a do kopečků jezdím odpočívat. Za více jak čtvrt století své profesní dráhy jsem naprostou většinu zakázek realizoval v našem kraji. Díky bratrovi, který žije spokojeně v zahraničí, ale nepřestal milovat zdejší kraj, si uvědomuji, jaké je to štěstí, žít a pracovat doma. Vnímám to jako dar a současně i závazek.

Proto považuji za poctivé se angažovat i na krajské úrovni s nadějí, že se nám podaří napomoci tomu, abychom měli všichni více „radosti ze života“ v něm.